No, myslím, že to sžívání stále pokračuje:-) Překvapilo mě, že to tu vlastně není tak mrtvé (farnost), jak se na první pohled zdálo. Naopak, je tu víc opravdovosti a otevřenosti než "tam u nás" na tradiční Moravě. Překvapilo mě, jak jste mě tu vzali mezi sebe. Líbí se mi tu čím dál víc:-) Negativních překvapení se snad ani moc nevyskytuje, nebo na ně aspoň zapomínám. Důležitější jsou ta kladná a ty si chci pamatovat a být za ně vděčná.

No musela. Mámou se člověk nerodí;-) Poprvé mi "mamko" řekli, když jsem začala chodit asi měsíc a půl před porodem na monitor (snímá to tep srdíčka miminka a stahy dělohy). To jsem se lekla - já, takové střevo, budu máma! Už když jsem byla těhotná, občas na mě dolehla "tíha zodpovědnosti" za malého človíčka. Ale pak to přešlo - nejsem na to sama, mám Standu a další spoustu lidí kolem, kteří mi pomáhají. Vlastně je to moc fajn, být mámou. Doporučuju (až přijde čas) všem:-)

Na šéfování schóly jsem si musela trochu zvyknout, pak to byla radost, i když to bylo náročné. Teď mě potěší, když se můžu "vrátit" a pomoct. A taky jsem vděčná, že mě pořád berete mezi sebe. Díky.

Podle toho, jak se to vezme a co mě srazilo na kolena. Když si musím vystačit sama, tak čokoláda, nebo muzika (buď si nějakou písničku zahraju nebo si pustím CD). Když je na blízku někdo milý, tak pohlazení. A když nezabere ani jedno, tak spolehlivě funguje zpověď:-)

No, vždycky jsem snila o tom, že kamarádím s Vinnetouem a Old Shatterhandem:-) Byla jsem svá vlastní postava v daném příběhu, který se však díky mně v detailech trochu odlišoval od originálu;-) Taková nenápadná a přece důležitá postava:-)

Když jsem byla malá, tak jsme si s Terkou hrávaly na Popelku - ta jsem byla já, ona pak musela být všechny ostatní postavy (zlá sestra i krásný princ), ale musela jsem ji do toho nutit pod hrozbou výprasku;-) Takže nakonec ta chudinka týraná vlastně byla ona...:-)

Jako Magdalena bych chtěla klečet u Ježíšových nohou, brečet atd. A pak "si vychutnat" odpuštění. No a potom milovat...

Možná ještě na nějakou událost přijdu:-)

Jo, vybrala. Ale tentokrát bych se fakt poctivě učila a možná bych si přibrala i nějaké semináře navíc. A snažila bych si podržet takový ten dětský úžas ze všeho nového:-)

Nemám asi jeden univerzální vzor na všechno. V každém období pro mě byl příkladem někdo jiný - podle toho, čím jsem zrovna žila.

Potkala jsem spoustu vzorů tady v Chrudimi. Ale jmenovat je nebudu, aby nebyli/y čistě náhodou uvedeni/y do rozpaků... ;-)

Jeden domácí příklad však zmínit můžu - chtěla bych být taková máma, jako je ta moje.

Myslím, že hudbou nějak žila celá naše rodina. Pamatuju si, že jsme si s mamkou dost často doma zpívaly, hlavně dokud jsme neměli kazeťák. Moje vzpomínky sahají tak k období revoluce, kdy nebyly ani křesťanské nahrávky, nebo se sháněly různým kopírování, takže nakonec byly v děsné kvalitě a nedaly se moc poslouchat. Takže jsme prostě zpívaly. Taťka za svobodna tancoval ve folklórním souboru, tudíž i on má k hudbě blíž, i když do "našeho pěveckého kroužku" jsme ho nevzaly.

To byly základy. Od 2. třídy jsem začala chodit do schóly a taky do ZUŠ (na flétnu) a do dětského pěveckého sboru Commenius. Na 2. stupni ZŠ mě začali hodně oslovovat Učedníci, znovuobjevila jsem pásma Na prahu života, Vzpomínky na Františka, pak taky vyšly jejich nové nahrávky... A to už byl jen krůček ke kytaře, na tu jsem se začala učit v 8. třídě. Měla jsem moc fajn učitele, byl jen o pár let starší než já, takže jsme dost často hodiny prodebatovali o víře (on byl nevěřící) a o hudbě - já ho krmila Učedníkama, on mě Nohavicou:-) (Potkala jsem ho asi před 3 lety ve vlaku a žasla jsem, když mluvil o Církvi jako "my" ne "oni".)

No, a můj vztah k hudbě se vlastně vyvíjí pořád:-)

Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih), ekumenický překlad. Vydala Česká biblická společnost 1995, 6. přepracované vydání (4. vydání v ČBS), ISBN 80-85810-08-5. Oddíl Nového zákona, strana 107:-)

Kdyby to mohl být celý list, tak bych přidala ještě stranu 106 (i s celým veršem (13,34), který začíná na straně 105):-)

Jelikož by to bylo psané ručně, tak vůbec nevadí, že ty stránky jsou každá na jiném listě, že?;-) A když by na to přišlo, možná bych si na tu jednu jedinou stránku ručně vypisovala různé úryvky z Bible - ze Starého zákona (ze žalmů či Písně písní) i z Nového - tak, jak by mě napadaly a oslovovaly.

Vojto, ty mi dáváš zabrat:-) Nad tím jsem ještě nepřemýšlela. Hlavně, aby našel to správné místo, kde bude užitečný a šťastný. Nedávno mě překvapila moje mamka, když pozorovala Ondru, jak spíná ručičky a dělá kříž, prohlásila, že si koledujeme o to, aby šel stejnou cestou jako ty;-)

Houslové koncerty (nevím, kdo byl autorem, ale na housle hrál Josef Suk - já jsem na to jako malá dost dlouho "baletila" doma v obýváku)
Učedníci
Bob Fliedr
Střípky + Anima Una
Agapé
Paprsky
VeKa
Bét-el
jph&lmjk
Kapucíni
Hradišťan
Čechomor
Marta Kubišová
Spirituál kvintet

Možná si ještě na někoho dalšího vzpomenu...

Dřív jsem si strašně moc chtěla zazpívat s Učedníky, už mě to asi přešlo:-)

Teď si ráda zazpívám či zahraju s každým, kdo o to stojí a koho to baví:-) Nejlepší je to, když mezi muzikanty přeskočí "jiskra" a oni se pak krásně doplňují, i když spolu dřív nijak nehráli či dlouho nezkoušeli. To se pak hudební dušička přímo vznáší:-)

Já vlastně nevím. Ty první chvíle si moc nepamatuju, protože Ondru na porodním sále hned vážili, měřili atd. Mě zašívali - to zrovna příjemné nebylo, ani ten porod nebyl úplná legrace, po něm jsem byla doslova "vyšťavená", takže jsem omdlívala, tudíž první 2 hodiny strávil s Ondrou Standa... A pak jsem byla tak slabá, že mi s Ondrou pomáhaly sestřičky z novorozeneckého oddělení.

Konec konců, život jsem mu nedala já ale Bůh...

PS: Občas, když se na mě Ondra podívá těmi svými modrými kukadly, si vzpomenu na přání, které jsme dostali k Ondrovým křtinám: "Dvě malé oči jsou pořád dokořán a slepě věří, že jsi dokonalý. Dnem i nocí je z tebe nespouští budoucí veliký, který je zatím malý. Nezapomínej, že jsi příkladem pravdy a lásky, smíchu i lopoty. Den za dnem stojíš jako vzor tomu, kdo jednou bude jako ty!

Prvním větším setkáním, kterého jsem se zúčastnila, bylo Celostátní setkání mládeže na Svaté hoře u Příbrami v roce 1999. Vlastně pro mě bylo důležité, protože díky němu jsme se s Terkou dostaly do spolča, které právě v Uh. Brodě vznikalo. A tím jsem pak pár let žila. No a na Svaté hoře je taky počátek mého notového archivu - tehdy jsem šla za Pavlem Kociánem, vedoucím Střípků, které setkání doprovázely, a poprosila ho o (sborové) noty písniček, které se tam zpívaly. Těch 5 listů, jež jsem tam dostala, jsem si pak vezla domů jako svátost:-) A s Pavlem Kociánem jsem se pak dostala do kontaktu ještě jednou - to když jsem psala diplomku, protože on je autorem zpěvníku Koinonia (aspoň vezi delta přepisoval do kulturnější podoby, co si pamatuju).

Jestli ale čekáte nějaký duchovní extra posun během setkání mládeže, tak to jste bohužel na špatné adrese. Je pravda, že mě to vždycky nakoplo, ale už si nepamatuju v čem přesně. Tyto akce se pro mě opravdu staly osudnými díky různým setkáním. Díky Torontu (2002) jsem se seznámila s Jirkou Šimonem, tehdejším kapelníkem VeKy; tam jsem si poprvé zahrála na dvanáctistrunnou kytaru a myšlenka na ni mě už nepustila:-) Na arcidiecézním setkání ve Strážnici (2004) se mi zase připletla do cesty dívčina, kterou jsme s Terkou pozvaly do schóly, ona kývla, začala chodit a za 3 měsíce už nás doprovázela na klávesy:-) No a v Kolíně nad Rýnem (2005), to jsme se Standou spolu začínali chodit:-) A to vlastně bylo moje poslední velké setkání mládeže. V Táboře jsme strávili už jen víkend a navíc mě tam moje bývalé žákyně zdravily "Dobrý den" a oslovovaly mě "paní učitelko"! Hrůza:-)

To už jsem tak trochu naznačila v předcházející "schólové" odpovědi. Jako všechno, co za něco stojí, mě to stálo úsilí, čas, nervy apod., ale zase mi to dalo spoustu zkušeností a příležitostí konečně předat dál, co jsem tak dlouho nasávala z různých zdrojů.

A vlastně schóle vděčím za to, že ještě pořád o sobě můžu říkat, že jsem věřící. Kdybych neměla místo, kam ve farnosti patřím, možná bych už ani do kostela nechodila. Tím pádem bych nevystudovala svůj obor, takže bych se nepotkala s Jájou a tím pádem ani se Standou, takže bych koneckonců ani teď neseděla v Chrudimi a nepsala bych odpovědi do rozhovoru na stránkách Hlubokého koření:-)

Takže, schólo, díky!

Janovo evangelium, kapitoly 13, 14, 15, 16. Jelikož jsi mě omezil stránkami, nemohla jsem tam přidat ještě i kapitolu 17. Jde vlastně o Ježíšovu řeč na rozloučenou - co verš, to perla a téma k přemýšlení...

Jako puberťák bude asi nadávat, že jsme úplně blbí, trapní, nemožní atd., ale čím bude starší, tak tím možná bude radši, protože (pokud se to jednou nesmaže) tu bude mít vlastně takový malý památník s fotoalbem;-)

Myslím si, že to důležité je. Kdy jindy je to taky učit? Udělalo mi obrovskou radost, když Ondra začal sám spínat ručičky na "Amen" - zpozorovala jsem to letos na Tři krále, to mu nebyl ještě ani rok a půl. Zatím sice pořád děláme kříž s ním, ale už naše vedení moc nepotřebuje. Myslím, že to nebude trvat dlouho a bude ho dělat úplně sám:-)

No kéž by... Ono to úplně nezáleží jen na nás. Můžeš/můžete se za naši rodinku modlit:-)

Pamatuju si na přípravu na 1. sv. přijímání, když P. Česlav Plachý stál s kytarou u ambonu a hrál písničku Marnotratný syn (je myslím v modré Hosaně). Jinak na samotné přijímání si ani moc nepamatuju (třeba jaké to bylo, jak mi bylo, co jsem Pánu Ježíši říkala atd.). Vybavuju si, že jsem dostala malého čokoládového andělíčka, který se mi v tom teple začal topit, takže pak skončil v lednici na dveřích a byl tam pak ještě hodně dlouho, neměla jsem to srdce ho sníst, chodila jsem kontrolovat, zda tam ještě je:-) Likvidovala jsem ho, až když byla čokoláda téměř bílá:-)

Strašné, co? Žádné duchovní zážitky, ale takové přízemnosti si pamatuju...;-) Ale vybavuju si, jak mi bylo po první zpovědi - to se mi chtělo zpívat a myslela jsem, že budu lítat. Ještě vidím, jak hopsám domů z kostela, kvetou stromy, svítí sluníčko...:-)

Jo:-) I když mi to asi těžko bude někdo věřit... Ovšem není ticho jako ticho...

Lidská blbost (vlastní nevyjímaje). K tomu asi už nic dodat nejde;-)

Když jsem zjistila, že mi Pán Bůh plní moje přání, byť nejsou důležitá, nebo jsem jej o nic konkrétního neprosila, a On mi to přesto dal.

Např. Jednou v sobotu po mši si ke mně přisedla jedna paní a povídala, že měla v noci sen - viděla dvě ženy, které měly ve vlasech květiny. Jedna prý byla Panna Maria, druhou nepoznala... Přemýšlela, kdo by to mohl být. No a já jsem ten den došla na mši s kytkou ve vlasech (uškubla jsem ji ze stromu na Tyršově náměstí). A že mě Bůh miluje. To tak nějak vím, ale stejně:-) Ještě před tím během mše jsem si říkala, že jsem to ale tele, že si té kytky možná někdo všimne, jestli ho to nebude rozptylovat či pohoršovat a tak... Ale nesundala jsem ji, tak nějak se mi chtělo ji nechat tam, kam jsem ji připnula. A aby toho nebylo málo, cestou domů jsem si vzpomněla, jak jsme šli na pouť ke 3 Bubnům, Soňa cestou povídala: "Tak jsem došla na to, že ten náš Kuba je takový Kuba:-) A Matěj je taky takový Matěj:-)" Vzpomněla jsem si na to už nějak v týdnu a říkala jsem si, zda i já jsem Bohu-milá... No a ten den po mši jsem dostala odpověď:-)

Docela jednoduše - nebavily mě hodiny náboženství s panem jáhnem:-/ Chtěla jsem to dělat nějak jinak. (Vždyť to musí jít, víra přece není jen o poučkách, jak nám byla předkládaná. Navíc tímhle přece těžko někoho zaujme. A že těch chodičů do nába z donucení bylo požehnaně. A tihle pak už vlastně do kostela ani nepáchli, když nemuseli... A to byla škoda.)

Když jsem pak učila, s hrůzou jsem zjistila, že ono je to vlastně nejjednodušší - zahltit děcka požadavky a spoustou informací. Oni pak neměli čas zlobit:) Pak jsem lovila v paměti, jak to ten pan jáhen vlastně měl sestavené, co jsme si zapisovali do sešitů a že ono to vlastně zas tak "blbé" nebylo;-) Vyburcovat z netečnosti deváťáky, kterým to všechno bylo fuk a Bůh pro ně nebyl důležitý, bylo pak nad moje síly:-(

No jéje, na ty jsem úplně tupá:-) Div, že jsem vůbec odmaturovala z angličtiny - to mě asi fakt podržel Duch svatý, protože tolik anglických slov za sebou jsem snad v životě neřekla:-) A kupodivu to i dávalo trochu smysl:-) Angličtinu jsem pak měla ještě na VŠ, abych všechno úplně nezapomněla. A až jsem ji pak neměla, jela jsem do Kolína na setkání mládeže a tam se to nějak zlomilo - mluvila jsem, skoro bez strachu a prý jsem tam ani neměla moc chyb:-) No od té doby ale zase nic. Teď musím luštit Ondrovu zakódovanou řeč. Na spoustu věcí mu stačí "eee":-)

(Aby byl výčet mých jazykových (ne)schopností úplný, tak musím dodat, že na gymplu jsem jako druhý jazyk měla ruštinu. A jelikož jsme byli první, kdo si ji po dlouhé době dobrovolně dal, byla to taková sranda:-) Teď už bych zvládla jen 1. lekci a trochu ještě vyluštím azbuku. No a na VŠ jsem ještě měla latinu, ale ta šla taky dost kolem mě.)

Takže u mě by Komenský(?) nepochodil s poučením: "Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem." Já radši zůstanu člověkem jen jednou, zato ale se budu snažit být pořádným exemplářem:-)

Jo, tak na to si asi bude muset dojít každý sám. Ono asi nejde o to vypustit jednu větu, ale spíš je potřeba změnit se (k lepšímu samozřejmě) uvnitř. No a to se pak projeví i navenek - v mluvení i jednání.

"Každé slovo, v němž není láska, je zbytečné." Kdybychom to vzali poctivě, to by bylo na světě najednou ticho...

Je-li "studentskými léty" myšlena doba na VŠ, tak na tu vzpomínám moc ráda. Tam jsem potkala skutečné kamarádky se "stejnou krevní skupinou". Co my jsme se navyváděly skopičin! Žádné uvědomělé mladé dámy, ale šílené puberťačky - např. v době zasedání akademického senátu jsme se procházely před otevřenými dveřmi do zasedací místnosti vymóděné jako čarodějnice s černými zuby a koštětem:-)

V Olomouci jsem byla opravdu šťastná a ráda se tam vracím.

Já nevím, nijak jsem nad tím nepřemýšlela, když jsem to neměla v plánu. Možná bych zkusila pokračovat na Katedře liturgické teologie (kde jsem obhajovala diplomku).

Překvapilo mě, kolik lidí mi vyšlo vstříc a pomohlo mi - darovali nebo sehnali mi nějaký zpěvník, poskytli informace, odpověděli na dotazy, ... No a vlastně byl taky zázrak, že jsem ji stihla odevzdat v termínu - sice na poslední chvíli a s vypětím sil (Standa by mohl vyprávět, jak jsme přes celou noc diplomku dopisovali a upravovali!), ale přece:-)

Líbilo se mi, když se podařilo s třídou pracovat, když děti reagovaly, snažily se. Když se dařilo jim předat co nejvíc nejen vědomostí, ale i ukázat, jak je Pán Bůh vlastně skvělý.

Štvalo mě, když jsem měla v jedné třídě 15 povalečů, kteří se strašně nudili a které nic nebavilo, nic nezajímalo, nic nechtěli dělat, jen provokovali. Pak jsem byla skoro bezmocná a to mě štvalo. Navíc náboženství, i když se učilo ve škole, většinou děcka moc nebralo, chodily tam z donucení (asi babičky na tom trvaly), málokdo tam chodit skutečně chtěl sám - to byly výjimky (pár mininstrantů a holek ze schóly).

Nevím, jestli úplně nejvíc, ale těším se ke zpovědi (až zas budu moct začít znova), taky se těším na sobotní vigilii (Seslání Ducha svatého), na zpívání, na nová okna, na pěkné počasí, až zas budu moct vypadnout na zahradu, až zase něco pokvete... Teď se těším do postele a na nový den. Pořád je na co se těšit:-)

A pak je potřeba za to všechno děkovat - to se pořád učím.

Všelijaké. Je to otrava, když je vás 8 v 3 + 1 (byť je to rodinný domek a ne byt), když nemáte pořádně chvilku klidu. Je to ale super, když se můžete obrátit s prosbou o pomoc na tolik lidí, když se vzájemně podržíte, když všechny ty povinnosti nejsou na jednom člověku, ale můžou si je rozdělit všichni... Konec konců, je to taky dobrá škola života - člověk si musí vzyknout na to, že nemůže mít všechno, co by chtěl, že se musí dělit, že nemůže myslet jen na sebe... Je toho spousta.

Nedá se jezdit "normálním" autem, ale zase zaberete celé kupé ve vlaku:-) Všechno má své pro a proti. Kdybych si ale měla vybrat, zda by nás mělo být míň či stejně, asi bych nebyla pro krácení počtu:-)

Nevím, já mám všechno, co potřebuju:-) Přála bych si ale, aby byli šťastní také moji milí...

Marie Magdalena. Mám ji jako biřmovací patronku:-) Ale v poslední době jsem narazila taky na sv. Editu Steinovou nebo na bl. Restitutu Helenu Kafkovou - obě mi byly něčím sympatické (každá něčím jiným) a zjistila jsem, že máme i něco společného:-) Zvláštní bylo, že jsem o ně zakopla ve chvíli, kdy jsem potřebovala slyšet to, co mě na nich právě oslovilo. A vlastně jsem se teď takovým obloukem vrátila ke "své" Máří...:-)

Nemám jednu nejoblíbenější a těžko vyberu je některé - musely bych sem přepsat téměř kompletní obsahy všemožných zpěvníků - přes Koinonii, Hosany, Cantate, Celým srdcem (I. - III.), Chvalozpěvy, ... až třeba ke Kancionálu. Ale ani tam bych neskončila, protože by se mi začaly vybavovat všelijaké skladby, které jsme kdy zpívali buď ve sboru nebo ve schóle (ty ale ve zpěvnících nemám) a na které si občas vzpomenu a zkouším si je aspoň broukat.

Možná by trochu napověděli autoři nejoblíbenějších písniček - Učedníci, Karel Řežábek, Jiří Černý, Bét-el... Ty můžu skoro pořád:-)

Tak neomezovala bych to jen na angličtinu a maturitu:-) Z hluboka dýchejte, svěřte to Duchu svatému a poproste ho o pomoc a pomodlete se k andělům strážným zkoušejících:-) Napijte se (nealka) a zajděte si na záchod;-)

Kupodivu okolnosti mi na zvyknutí si na nové příjmení dost nahrály. Jako operátorka jsem se totiž hned na začátku hovoru představovala. Napřed jsem měla pocit, že mluvím o někom cizím, když jsem říkala: "Dobrý den, Vodafone péče o zákazníky, u telefonu Bohumila Novotná..." Ale asi za měsíc mi to už divné nepřipadalo. Občas se ale ještě seknu, a když se mi něco nedaří, tak si postesknu: "Ach jo, Ručková!" místo "Novotná!"

Jinak s novým příjmením jsem spokojená, s tím starým si často rádi pohrávali spolužáci - např. při šplhu zaznívalo: "Ručkovat, Ručková!" :-) U Novotné to snad už nehrozí:-) Nebo něco vymyslíte?;-)

Tak nejaktuálnější "horu Tábor" jsem si prožila v uplynulém týdnu v souvislosti s už popisovanou příhodou s kytkou ve vlasech. Postupně mi totiž docházelo, že jsem pro Něj jedinečná, že o mně ví, že ví i o všech mých bojích, i když si je často nechávám pro sebe, pořád mi ještě dochází, že se na Něj můžu obrátit opravdu se vším, že na nic nejsem sama. A že mě má prostě rád a chce, abych byla šťastná.

Asi to teď zní jako fráze... Navíc tohle všechno všichni tak nějak víme. Ale je rozdíl vědět a prožít. No a když je toho člověk plný, tak slova nestačí, i když srdce přetéká. Nebo já aspoň tolik jazykem nevládnu, abych to dovedla.

(Kuriózní na tom je ještě to, že jsem při velikonoční zpovědi dostala úkol snažit se být vděčná - ale to mi nešlo, zemřel mi strejda, kterého jsem měla ráda, a prostě se semlelo víc věcí, které mě zaměstnaly natolik, že jsem na vděčnost prostě "neměla náladu". Ale mrzelo mě to. U další zpovědi jsem si to dala jako předsevzetí s tím, že teď se s tím fakt poperu a budu se snažit najít si důvody k vděčnosti. No a ony vlastně přišly samy:-) A mně nezbývá než "čučet" v úžasu a děkovat:-) Magnificat!!! :-))

Milý Bobíku, já si fotky, které by se mi snad čistě náhodou povedly, nepamatuju. Spíš se divím, když se někomu podaří vyfotit mně tak, abych se líbila i sama sobě:-) A těch fotek moc není.

Ale teď si vybavuju jednu fotku - byla focená ještě na film a starý automat. Byli jsme se sborem v Antverpách, byl tam na náměstí zajímavý vodotrysk - voda padala přímo na zem, žádný bazének okolo nebyl. Když fotky vyšly, vypadalo to, že na zemi voda hoří, nebyl to ani odraz, duha nebo něco podobného. Pak se to ale vysvětlilo - začínala jsem tehdy nový film a část se ho prostě asi osvítila a tak vznikl "vodní oheň" :-)

Hihi, no takový generál jako já;-) V samotném procesu "řízení" mi ne vždy bývá do zpěvu. Když to ale pak všechno klapne a funguje, jak má, tak to pak řídím ráda (kohokoliv a cokoliv):-)

Potíž je spíš v tom, že moc neumím sedět se založenýma rukama a že do všeho kecám:-( Pak si o to řízení vyloženě koleduju, i když nechtěně...

No, možná je to ale můj úkol tady a třeba mám ještě co dát. A možná to i pomůže někomu jinému. Já nevím. To uvidíme až na věčnosti;-)

Ale občas se snažím, aby hlavou naší rodinky byl muž - Standa (i když žena je prý krkem, který tou hlavou kroutí;-))

Žalm 42 a 103:-) A pak taky žalm 8, 51 či 150:-) A taky další, ale ty si podle čísel nepamatuju... :-(

Ať přemýšlím sebevíc, nemůžu si na nic vzpomenout. To, kdy jsem se nechala napálit, radši zapomínám, abych z toho neměla "trauma":-) A moje pokusy o vyvedení někoho aprílem končí větinou neúspěšně, takže mi též v paměti neuvíznou...

No, jednou jsme si s Terkou (ještě jako školou povinné) chtěly vystřelit na apríla z taťky, tak jsme mu tvrdily, že ho u nás sháněl děda a že má k němu přijít. Tak taťka šel. No a když se po delší době vrátil, tak jsme čekaly, jak bude reagovat na našeho apríla, ale on nic. Prý děda stejně něco potřeboval...

Vojta:-)

Netoužím stolovati s lidmi, kteří nejsou mému srdci blízcí (byť jsou ve světě váženi a uctíváni). Protož se omezuji na okruh rodinný a pár přátel. Musí-li to ale býti a mám-li zde jmenovati nějakou veleváženou osobnost, vězte, že bych pozvala našeho nejdůstojnějšího pana arciděkana i se ctihodným panem farním vikářem:-) To jsou ale dvě osoby, že? Oni toho ale moc nesní, tak je to jak za jednoho člověka:-)

Slavností menu:
1. Kaplanská polévka
2. Farářovo tajemství + rýže
3. pokus o jablečný štrůdl (pro pana arciděkana) a Tiramisu (pro pana kaplana - tomu už musí štrůdly lézt krkem)
nápoj - čaj či juice, případně voda nebalená a nesycená, dodaná Vodárenskou společností Chrudim, a. s. :-)

Vybaví se mi město s kostelem NPM, náš dům s naší rodinou, spousta přátel, Hluboké Koření samozřejmě:-) A pak další věci, ale ty už nestíhám pořádně zachytit do slov.

Joj, já už jsem toho tolik viděla, že ani nemám potřebu někam moc jezdit. Možná by ale stálo za to se podívat do Svaté země. Ale kdybych se tam nikdy nedostala, nevadilo by mi to. Mrzelo by mě však, kdybych se nedostala do nebe... Bude to sice ještě pořádná fuška a vezmu to asi oklikou přes očistec (Standa ho má už tady se mnou, takže po smrti půjde rovnou do blaženosti nebeské;-) ), ale to bych si fakt nechtěla nechat ujít:-)

Odpovědi na Standovy dotazy mi dávají pořádně zabrat! Prosím vás, ptejte se i někdo jiný!!!;-) Byla jsem obviněna, že jsou dotazy předplacené, když jsou jen od rodiny (tímto se omlouvám Kikině a Petrovi, jen cituji dotyčnou osobu).

Asi nejvíc mě pobavila Petrova otázka, zda ráda řídím (schólu, auto, rodinu...) :-D No hlavně ta rodina mě rozesmála:-)) Asi šohaj ví, jak to vlastně funguje;-)

Tak odpověď na tuhle otázku píšu už potřetí. U každé verze jsem zjistila, že ten den by ani tak nebyl ideální. A nebo je to tím, že si žiju ideální život a neuvědomuju si to?

Ideální pracovní den je ten, kdy stihnu udělat to, co jsem si naplánovala, případně ještě něco navíc. A kdy mi zbyde čas a síly na (delší) modlitbu nebo mši a na to být jen tak se Standou či Ondrou.

Dokonalý volný den má dvě varianty - 1. bych trávila s rodinou, kamarády, 2. bych byla sama (a třeba bych si konečně pořádně odpočinula od všeho). Ani jedna možnost není tak úplně k zahození;-)

Kolik dětí zvládnu? To ví jen Bůh. Snad aspoň dvě, pak se uvidí;-)

Otázka je, co si kdo představuje pod slovy "velká rodina" - pro někoho jsou to 3 děti, pro jiného 10. Že by to byl přežitek, si nemyslím. Spíš výzva?

Někdy mám pocit, že je vůbec odvaha děti mít... Často to vypadá, že je mají jen "šílenci":-) I když poslední dobou se to trochu zlepšuje a "šílenců" přibývá;-)

Darů dostávám spoustu a pořád a všechny jsou pěkné:-) Jeden mi ale zvlášť utkvěl v paměti. Bylo to na gymplu. Zamilovala jsem se, jak to tak bývá, do kluka, se kterým jsem kamarádila, který ale záhy začal chodit s mou nejlepší kamarádkou (paradox - seznámila jsem je). O Vánocích jsem pod stromečkem našla panenku-chlapa (protějšek k Barbie), byl oblečený v maskáčích, v ruce držel samopal. Nejlepší ale byl přiložený vzkaz: "Já jsem tvůj neznámý, který z povzdálí zatím obchází. Jsme-li si souzeni, nemineme se, všechny případné soky zneškodním!!!" Panáčka už nemám, ale vzkaz jsem ještě nedávno držela v ruce:-) (Podle rukopisu jsem poznala, že dárek byl od mamky. Věděla, co mě trápí. Kdyby mi pořád dokola povídala, že to přejde, nemělo by to takový efekt, jako tento dárek.)

Dostalo mě jich několik: Rady zkušeného ďábla, Letopisy Narnie, Velepíseň na lásku - tu jsem dostala o posledních Vánocích, dočítala jsem ji na začátku postní doby a překvapilo mě, že to zas taková "romantika" nebyla, spíš zpytování svědomí:-)

Poslední dobou mě překvapují animované filmy, jako je Shrek, Kung-fu Panda, Vzhůru do oblak apod. Na to, jak se nadává na pokleslost americké filmové tvorby a filmů vůbec (i neamerických) tyhle v sobě skrývají poselství, které publikum vychovává (a to je přece úkol pohádek;-)).

Shrek - boj s předsudky, každý může být šťastný, i když v očích ostatních na to "nemá nárok"

Kung-fu Panda - dokážeš i nemožné, když si budeš věřit (a když ti budou věřit ostatní - to oni v tobě rozdmýchávají sebedůvěru)

Vzhůru do oblak - myslet na sebe nepřináší štěstí, člověk je šťastný, když může šťastným učinit druhého

Tyhle filmy mě fascinovaly a klidně je pustím svým dětem a pak si o nich budeme povídat, aby taky objevily to podstatné:-)

Otázka, kam mě chcete dostat:-)

Do blázince? To se ani moc snažit nemusíte;-)
Do pekla? Na to si vystačím sama...
Do nebe? Tak to se za mě modlete, protože bez vaší pomoci se tam nedohrabu!!!

Ostuda jsem - nevzpomínala (nebo aspoň ne nějak zvlášť) :-(

Vzpomínala jsem ale na okamžiky, kdy jsem "Veni, Sancte Spiritus" slyšela poprvé. Oslovilo mě to tehdy při celonoční vigilii před Sesláním DS:-) A taky jsem vzpomínala na to, kdy jsme ho se schólou zpívaly...

Biřmování mi ale připomnělo tohle interview, když jsem dumala nad tím, která svatá je mi nejblíž;-)

Docela jsem se tehdy dost dlouho rozmýšlela, zda mám jít k biřmování či ne, nepřipadalo mi, že bych na to už měla. Popravdě řečeno, na to nikdo nikdy nemá. Odhodlala jsem se, když mi došlo, že biřmování není cíl (odměna apod.), ale start (postrk kupředu):-)

No to teda je:-) Ještě štěstí, že se Standa neměl jmenovat Bohumila, kdyby byl holka. To by bylo vtipné dvojnásob;-)

Cituji pravidla: "V souslovných vlastních jménech se píše velké počáteční písmeno v zásadě v prvním slově." Takže jsi to napsal správně:-) ("Česká republika" se taky nepíše "Česká Republika".)

PS: Ale musela jsem to fakt hledat, protože ve velkých písmenech si vůbec nejsem jistá:-(

Samozřejmě, že mi budou chybět chvíle úporného přemýšlení, jak formulovat odpovědi na tyto (zvláště tvé, Stando) inteligentní dotazy:-) A taky budu ochuzená o chvíle děsu, cos to zase vymyslel;-)

Ne, je to docela fajn:-) Fakt!!! Díky všem zúčastněným:-)

Každá země byla něčím zajímavá, ale že bych na některou nějak zvlášť vzpomínala... Když jsme jezdili se sborem, tak jsme spíš zpívali a prolézali zajímavosti, na nějaké hlubší poznávání jednotlivých zemí nebyl čas...:-(

Vybavuje se mi Lichtenštejnsko - chtěla jsem si vyfotit nějaký pěkný hrad, stála jsem u silnice, nejlepší místo bylo u přechodu pro chodce. Jen jsem tam přišla, už zastavilo auto, abych mohla přejít. Tehdy mě to fakt překvapilo, u nás ještě nebyla uzákoněná přednost chodců na přechodech.

Všude jsou dobří lidé;-)

Jé, ty znám!!!:-)

Jako první se mi vybaví zpívání a hraní na Jájině svatbě, potom dětské mše... A pak spousta dalších zážitků s HK:-)

Medovník:-) (Ale nemusím ho jíst pořád, fakt ne!) A nebo Tiramisu:-)

V tom případě bychom asi měli pořádnou farmu, bydleli bychom někde v kopcích atd. Takže bych se o ně asi musela starat... Co jiného by mi asi zbývalo?!

Ahoj, Jirko:-) To jsi mě fakt překvapil:-)

Asi ti to připadá pokleslé, co jsem poslouchala. Jsem ve srovnání s tebou hudebně nevzdělaná (abyste věděli, Jirka je uherskobrodský regenschori), možná proto mi stačí jednodušší hudba. Na druhou stranu, zkus se do mě trochu vžít - jako puberťačka jsem chodila do schóly, kde Hosanovky nepřicházely v úvahu, vlivem P. Angelika se provozovala jen "kvalitní" hudba, na kterou jsem asi ještě nebyla zralá. A když ti někdo nutí jediný pohled a nepřipouští stravitelnější alternativu, nediv se, že jsem aspoň doma poslouchala to, čemu jsem rozuměla. Možná na rozdíl od P. Angelika jsem i v tom dokázala vidět krásu. A propos, i on má v Hosaně písničku. A ne vše, co je v Hosaně, je ubohé (sám jsi to říkal, že?;-))

Teď si s chutí zazpívám i Olejníkovy žalmy (kdyby mi to někdo říkal před 15 lety, nevěřila bych mu). Moje srdce ale pořád zpívá trochu jinak než tvé. A nemyslím, že by to bylo míň upřímné;-) (A to je snad důležitější než forma, ne?)

Jako dobrý pastýř bych ji asi měla jít hledat, že? Jestli bych to ale fakt udělala, nevím... Možná bych nad tím jen mávla rukou. Jedna ovce sem, jedna ovce tam. Možná bych ji ale přece jen zkusila hledat, aspoň chvíli...

Konec konců, mluvíme o ovcích - zvířatech nebo o ovcích - svěřených lidech? V tom druhém případě by asi můj přístup byl trochu jiný:-) To bych rukou jen tak nemávala;-)

No vidíš, Jirko, to je asi můj případ;-) Vojta ale asi reagoval na jinou otázku a odpověď;-)

Jirko, tvoje otázka mi strašně vrtala hlavou a říkala jsem si, jestli jsem tak "hluboko klesla", že si vystačím s jedním žánrem, a došla jsem k tomuto závěru: Neposlouchám jen a pouze tuto hudbu, poslední dobou jsem dost pouštěla třeba soundtrack z filmu Misie:-) Navíc, velkou část dne mi v kuchyni hraje Proglas, tam se vyskytuje hudba velkého žánrového rozpětí, včetně té klasické "vážné":-) Takže i když jsem tě asi zklamala (protože jsem prostě naladěná na jinou notu), možná to se mnou po hudební stránce nebude zas tak špatné;-)

Dokonce jsem za tu dobu, co jsem pryč z Brodu, byla (dobrovolně:-)) na několika koncertech, pominu-li ty na náměstí - Čechomor a Hradišťan, tak by tě možná zaujala Schola Gregoriana Pragensis a SoliDeo:-) (Zvlášť SoliDeo se mi líbilo - http://solideo.wz.cz - joj, baroko, to můžu:-))

Joj, to by bylo na dlouho:-) Na naši svatbu vzpomínám ráda:-) Během toho dne se toho tolik událo! Nechceš otázku trochu víc specifikovat?

Když jsem byla malá, asi tak v 1. třídě (to jsem zrovna šla k 1. sv. přijímání), jsem chtěla být řádovou sestřičkou. Tehdy byli v Brodě na faře dominikáni a dvě sestry dominikánky, které jim vařily a vůbec se staraly o chod fary, tak asi pro mě byly vzorem. Pak ale všichni odešli a taky já jsem dospívala, takže mě to "přešlo";-)

No a jak šel čas, všichni někoho k sobě měli, jenom já ne. A tak strašně jsem chtěla taky k někomu patřit a nebýt sama! Nepřišlo to hned. Ze začátku mě celkem děsila myšlenka mít rodinu a děti (v tom je větší množství sourozenců slušnou "antikoncepcí";-)) a chlapa (když oni jsou tak nemožní!!!;-)). No ale prostě člověk zraje a objevuje krásu i v tom, čemu se dřív bránil zuby nehty. A láska musí být činná a plodná, jinak to není láska (agapé), ale sobectví (tedy láska jen k sobě).

Třeba by byl zajímavý rozhovor s našimi novokřtěnci;-) Nebo aspoň s jedním z nich.

Asi jako mnoho jiných věřících. Snažila jsem se sledovat přenosy z příletu, nešpor, mše v Tuřanech - něco přes TV Noe (ale přes internet nám to jde nekvalitně, máme pomalé připojení), něco aspoň přes rádio. A do Boleslavi jsem se přidala k ostatním z naší farnosti a jela autobusem. (Standa byl den před tím v Brně, takže jsme se vystřídali, nechtěla jsem do té kopy lidí tahat i Ondru, byl přece jen ještě dost malý.)

Měla jsem radost, že se Svatému otci u nás líbilo a že se jeho návštěva nesla v takovém srdečném duchu, takže jsme se jako národ a Česká republika vůbec nemuseli stydět. Zvlášť, když se většina našich spoluobčanů prohlašuje za ateisty a vůbec mám často dojem jakési proticírkevní nálady. Tentokrát se rýpalové odmlčeli a jsem jim za to vděčná:-)

Mrzel mě ale pak ten humbuk kolem hudby v Boleslavi. Nebylo tam vše úplně v pořádku (na obou stranách!), beru. Ale kolik zloby, nenávisti a ukřivděnosti kvůli tomu najednou vyplynulo na povrch! Bylo to k pláči a až mě to skoro fyzicky bolelo:-(

Ale abych nekončila negativně. Pořád si říkám, že se vrátím k promluvám Svatého otce, které tu měl. V tom mumraji spousta krásných myšlenek unikne pozornosti... Ještě jsem se k tomu ale nedostala, tak snad někdy (v dohledné době):-)

Člověče, to bys nevěřila, jakou to dá fušku. "Obsluhuju" sice jen jednu nástěnku - tu na levých dveřích předsíňky - ale i tak:-) Nejtěžší je vymyslet téma, vybrat texty, které osloví, a pak najít obrázky.

Vždycky, když nástěnku kompletuju, říkám si, že je to pěkné a že by to mohlo aspoň někoho zaujmout a přimět k zamyšlení. Když ji pak po měsíci či dvou sundávám, říkám si, že jsem se teda předvedla a nabídla jen povrchní žvásty...

Když jsem na nabídku starat se o nástěnku kývla, myslela jsem, že se aspoň esteticky vyřádím. Že to bude taková morda, mě nenapadlo:-) No ale aspoň se nenudím. Co bych taky na mateřské furt dělala, že?;-)


Jelikož je tohle poslední otázka a má poslední odpověď, děkuju všem, kteří se zapojili a nebáli se mě zeptat:-) Pokud vás ještě něco napadne, napište nebo si na mě někde počíhejte a zeptejte se rovnou:-) A nebo přijďte na čaj, kávu, cappuccino, čokoládu, vodu z vodovodu, šťávu z pet-flašky, džusík, ... ;-)