P. Josef Smola: „Shromáždění bratři a sestry! Po celém světě se hlásá veliká radost: »Narodil se nám Spasitel!« Uprostřed dnešní noci jsme už jednou přistoupili k oltáři a naslouchali Božímu Slovu. Vyjasnili jsme si, že Dítě, které se narodilo, je Boží Syn. Přišel nám lidem vstříc, aby v nás znovu probudil k vědomí naší vlastní důstojnosti, že jsme od počátku stvořeni, abychom byli obrazem Božím. Přestože pýcha člověka tento obraz zatemnila – a tak se všichni propadli do temnoty nevědomosti nejenom o jednotlivých věcech života, ale především pochybnostech o smyslu a cíli našeho života – Bůh se proto stal člověkem, aby v nás toto postavení obnovil a očistil. Když jsme předevčírem uvažovali o tajemství Nekonečného Všemohoucího Boha, který vstoupil jako člověk do života nás lidí, řekli jsme, že přišel obnovit naši lidskou přirozenost. Ne tím, že by ponechal sobě to, co bylo porušené, a chtěl založit úplně nový, s předchozím nespojený lidský rod. Ale stal se proto člověkem, aby byli uzdraveni ti, kteří už předtím vstoupili z vůle Stvořitelovy do tohoto života. Dítě Ježíš se stal člověkem, který nechtěl založit novou, zcela do sebe uzavřenou nebo oddělenou elitu, ale přišel zachránit ty, kteří přišli z porušenosti hříchu, neboli porušenosti hloubky vztahu mezi Stvořitelem a Jeho tvory, mezi Otcem a námi, Jeho dětmi. »Dostaneš jméno svatý lid vykoupený od Hospodina,« volá prorok. Víme, že formulace »dostaneš jméno« znamená »staneš se tím, čím jsi nazýván.« »Staneš se svatým lidem.« To všechno je právě ta veliká radost.

Když uvažujeme o radosti jako takové, přiznejme si – bratři a sestry – že někdy máme podezření, je-li dosažitelná. Protože v každodenním životě nás sice těší mnohé věci, ale stále žijeme v neustálé zkušenosti, že každá věc působící radost je přechodná. Když se mluví o skutečné radosti, jak jsme slyšeli dnes podruhé, »dostali jako dědictví vytoužený věčný život, blažený život,« máme pocit, jestli opravdu něco takového můžeme očekávat. Cítíme, kolik potřebujeme víry, že když Bůh řekne a učiní svým příchodem, vtělením do našeho člověčenství, že to také uskuteční. Je třeba víry, že radost, kterou nám Bůh nejen oznamuje, ale do které nás uvádí, bude skutečně radostí: bezbřehá, trvalá, nepřechodná. Na rozdíl od radostí, které máme v pozemském životě. Sami cítíme, jak radost nám může způsobit všechno možné: od jednotlivých věcí, které nás těší a které užíváme, těch, které si právě v těchto dnech darujeme na znamení své úcty, lásky a soudržnosti, ale především jsou to vzájemné uspořádané vztahy, ve kterých se sdílíme jedni s druhými svými životy. Sdílíme společný život manželů, rodičů, dětí, přátel. Sdílíme společný život církve, farnosti. To všechno jsou nejhlubší důvody k radosti. Ale víme, že právě pro naši křehkost je radost v této podobě ještě neúplná, nejistá, kolísavá. Je třeba, abychom skutečně pevně přimkli k tomu, který přišel, aby nám zvěstoval radost. Nejenom aby nám ji oznámil, ale by nás vedl do radosti, která bude bez jakéhokoliv stínu nedostatku, neúplnosti. V tom je právě radost, dosažení zcela beze zbytku plnosti obrazu Božího, který na Sebe vzal člověčenství. To nám přináší právě příchod toho, který se chtěl zároveň pro toto všechno stát člověkem. To je oběť, která vyvrcholila na kříži. Začíná narozením a trvá veškerým pozemským životem.

Řekli jsme opět v noci, že slovo »oběť« jsme zvyklí spojovat s pocitem obtížnosti, nepříjemnosti, bolesti. Ale Kristus celou Svou bytostí přišel, aby byl obětí pro nás, pro naše obnovení. A přece skutečnou tělesnou oběť trpěl až ve vrcholu Svého poslání. Jistě prožíval radosti pozemského života, když nalézal lásku své matky, pozemského otce a těch, kteří odpovídali na Jeho evangelium vírou. Oběť není jenom to, co člověk prožívá s tím, že se musí něčeho vzdát. I to, že si darujeme dárky na Štědrý večer, je také součástí oběti, neboť se něčeho vzdáváme ve prospěch těch, které milujeme. I to je oběť, a přece nám asi těžko připadne, že když chceme někoho obdarovat, že by to pro nás bylo něco nepříjemného, tíživého. Ale právě naopak něco radostného, protože tím vyjadřujeme svůj vztah a lásku k těm, které chceme obdarovat.

Kéž bychom pocítili, že je to Boží láska, která nás chtěla obdarovat všemi projevy smýšlení, odřeknutí se svého postavení – jak říká apoštol Pavel: »Nelpěl na tom, že je Bůh, ale stal se jako jeden z nás člověkem.« To je smysl zřeknutí se ve prospěch nás lidí. Nebo tak, jak jsme opět předevčírem slyšeli, že On je Emanuel, to znamená Bůh s námi, Bůh pro nás. Přinášejme svůj život v oběť Bohu, v oběť čistou, spravedlivou, abychom mohli vstoupit do trvalého, nerušeného prostředí radosti, blaženosti ve spopjení se svým Bohem. »Beze mě nemůžete nic,« říká Pán Ježíš. To, co cítíme, že by mělo naplnit naše srdce, může být právě jenom v osobním sdílení našeho života s Jeho životem tak, jako On sdílí Svůj život s životem nás. Amen.“



(kázání P. Josefa Smoly, dopolední mše svatá o svátku Narození Páně, Chrudim, úterý 25. prosince 2007)



Poznámka: Můžete si rovněž připomenout půlnoční promluvu pana vikáře.