Všem v Římě, které Bůh miluje a které povolal do stavu svatých: milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista. (Řím 1,7)

Apoštol Pavel svůj list adresuje taky nám, takže slova o svatosti jistě nejsou jen vzletnou frází z minulosti, ale bezpochyby i v nás mají klíčit...

Často si říkám, jak zrovna já mohu být ta, která je povolána do stavu svatých. A tak se může stát, že se místo snahy o růst a stoupání (byť je někdy zdlouhavé, skrz trní a přes kameny), necháme strhnout lavinou, která požírá ty, jejichž pohled není upřen vzhůru. Jejichž oči jsou zahleděny do země, do sebe, svých problémů, svých starostí, svých vztahů a svých neskutečných snů. Jejichž srdce se plně neosvobodilo, ale je zatížené všemi možnými předsudky, dme se pýchou a bolestně se obává chyb. Lavina se valí a bere s sebou všechno, co nemá pevné kořeny.

Někdy mi připadá, že se bojíme pevných kořenů. "Svatost" je slovo z učených a starodávných knih. Ale svatost dnes? V naší moderní, technické a rychlé době? K čemu? Světci byli přece lidé asketičtí, žijící nejlépe v jeskyni, kteří dělali zázraky. Ale jak může být svatá například maminka čtyř dětí nebo čerstvý maturant?

Proč ne? Proč se nesnažit žít i dnes jinak, ne podle diktátu reklam a časopisů? Proč si zvolit něco menšího než svatost? Čeho se bát? Snad věčnosti, nekončící radosti, slávy a setkání s Tím, který nás zve...?

I Ty, ať jsi jakýkoliv, ať jsi právě teď naštvaný, nebo šťastný, ať se bojíš, trápíš, či raduješ...ano, právě Ty jsi povolán do stavu svatých. Neboj se a přijmi ono pozvání...