Hluboké koření vás vítá na svých stránkách.
Pokoj vám
„Dejte mi pokoj!“ Kolikrát už jsem tuhle větu vypustila z pusy, když jsem chtěla mít klid ode všech, být jen tak sama, když mě všichni štvali nebo mi prostě jen nebylo dobře. A často jsem si přála mít svůj skutečný pokojíček, kam bych se mohla zavřít. Leč to mi nemohlo být dopřáno…
„Pokoj tobě!“ Tuhle větu říkáme při každé mši během pozdravení pokoje. A možná tak trochu soutěžíme, kolika lidem stihneme během krátké chvíle podat ruku Hlavně na nikoho nezapomenout, nikoho neminout! Od určité doby se snažím při této větě nespěchat, podívat se do očí a skutečné dotyčnému či dotyčné přát pokoj.
Byli jsme na pohřbu, jednom ze tří, které se v našem příbuzenstvu letos konaly. Když jsme zesnulého vyprovázeli na hřbitov, zaujal mě nápis nad branou na hřbitov – „Pokoj vám!“ V tu chvíli mi nepřipadal určený zesnulým (i když těm určitě taky), ale hlavně nám, dosud žijícím, a v první řadě nejbližším příbuzným, kterým odešla drahá osoba. Když nás zasáhne nějaká rána, naše nitro se rozbouří. Někdy k neklidu postačí nečisté svědomí či „obyčejná“ starost.
Od toho pohřbu na mě „pokoj“ volal všude. Při rozhřešení („Ať ti skrze tuto službu církve (Bůh) odpustí hříchy a naplní tě pokojem.“), při četbě evangelia (Zmrtvýchvstalý Ježíš při příchodu zavřenými dveřmi nevolá: „Nazdar, chlapi!“ ale říká těm ustrašeným troskám: „Pokoj vám!“ Dobře věděl proč:-)), při pozdravení pokoje, ve shonu všedního dne, ve večerním tichu… Ano, klid, mír, skutečný pokoj – to je to, po čem mé srdce touží. A to, co přeji i ostatním. Takže: „Pokoj vám!“
„Pokoj tobě!“ Tuhle větu říkáme při každé mši během pozdravení pokoje. A možná tak trochu soutěžíme, kolika lidem stihneme během krátké chvíle podat ruku Hlavně na nikoho nezapomenout, nikoho neminout! Od určité doby se snažím při této větě nespěchat, podívat se do očí a skutečné dotyčnému či dotyčné přát pokoj.
Byli jsme na pohřbu, jednom ze tří, které se v našem příbuzenstvu letos konaly. Když jsme zesnulého vyprovázeli na hřbitov, zaujal mě nápis nad branou na hřbitov – „Pokoj vám!“ V tu chvíli mi nepřipadal určený zesnulým (i když těm určitě taky), ale hlavně nám, dosud žijícím, a v první řadě nejbližším příbuzným, kterým odešla drahá osoba. Když nás zasáhne nějaká rána, naše nitro se rozbouří. Někdy k neklidu postačí nečisté svědomí či „obyčejná“ starost.
Od toho pohřbu na mě „pokoj“ volal všude. Při rozhřešení („Ať ti skrze tuto službu církve (Bůh) odpustí hříchy a naplní tě pokojem.“), při četbě evangelia (Zmrtvýchvstalý Ježíš při příchodu zavřenými dveřmi nevolá: „Nazdar, chlapi!“ ale říká těm ustrašeným troskám: „Pokoj vám!“ Dobře věděl proč:-)), při pozdravení pokoje, ve shonu všedního dne, ve večerním tichu… Ano, klid, mír, skutečný pokoj – to je to, po čem mé srdce touží. A to, co přeji i ostatním. Takže: „Pokoj vám!“
Komentáře
Ještě malinké poznámky:
– zrovna dneska začínalo evangelium (srov. Jan 14, 27–31a) Ježíšovými slovy „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám...“
– před osmi lety na celostátním setkání mládeže ve Žďáru nad Sázavou jsem si taky bezmyšlenkovitě se všemi potřásal pravicí. Najednou jsem ucítil, že po jednom pozdravení mi v ruce zůstal papírek. Byla na něm jedna větička od někoho, koho jsem vůbec neznal. Ale přál mi v něm pokoj. Uvědomil jsem si, jak je (má být) pozdravení pokoje krásné a silné!
– zrovna dneska začínalo evangelium (srov. Jan 14, 27–31a) Ježíšovými slovy „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám...“
– před osmi lety na celostátním setkání mládeže ve Žďáru nad Sázavou jsem si taky bezmyšlenkovitě se všemi potřásal pravicí. Najednou jsem ucítil, že po jednom pozdravení mi v ruce zůstal papírek. Byla na něm jedna větička od někoho, koho jsem vůbec neznal. Ale přál mi v něm pokoj. Uvědomil jsem si, jak je (má být) pozdravení pokoje krásné a silné!
»(...) V příběhu holubice s olivovou ratolestí, která oznamovala konec potopy a tím i nový smír Boha s lidmi, se nejen holubice, ale také olivová ratolest staly symbolem pokoje. Křesťané prvních století rádi zdobili hroby svých zesnulých věncem vítězství a olivovou ratolestí, symbolem pokoje. Věděli, že Kristus přemohl smrt a že jejich zesnulí spočinuli v pokoji Kristově. Oni sami věděli, že jsou očekáváni Kristem, který jim přislíbil pokoj, jenž svět neumí dát. Připomínali si, že první slova Zmrtvýchvstalého zněla: „Pokoj vám!“ (Jan 20,19) On sám jakoby přináší olivovou ratolest, vnáší svůj pokoj do světa. Zvěstuje spásonosnou dobrotu Boha. On je náš pokoj. Křesťané by proto měli být lidmi pokoje, lidmi, kteří uznávají a žijí tajemství kříže jako tajemství smíření. Kristus nevítězí mečem, nýbrž křížem. Vítězí překonáním nenávisti. Vítězí silou své větší lásky. Kristův kříž je výrazem popření nenávisti. A právě proto je znamením vítězství Boha, který zvěstuje novou Ježíšovu cestu. Trpící byl silnější než držitelé moci. V sebedarování na kříži Kristus přemohl násilí. Jako kněží jsme povoláni, abychom ve společenství s Ježíšem Kristem byli muži pokoje, jsme povoláni stavět se proti násilí a důvěřovat ve větší moc lásky. (...)« (Benedikt XVI., homilie na Zelený čtvrtek 1. dubna 2010, odkaz)
Zvlášť z toho posledního odstavce jde takový pokoj...fakt. Díky
