Jan Palach vyrůstal v malém městečku Všetaty ve středních Čechách. Narodil se několik měsíců po komunistickém převratu, 11. 8. 1948 a pokřtěn byl v evangelickém kostele v Libiši, kam chodila jeho maminka, 5.září.

Po devíti letech, která strávil na základní škole, odešel do Mělníka na gymnázium. Doma jim – Janovi a staršímu Jiřímu – tatínek často vyprávěl o českých dějinách, Janu Žižkovi a Janu Husovi,… Jan si historii zamiloval a chtěl ji studovat na Filozofické fakultě v Praze, ale ačkoliv přijímací zkoušky udělal, nebyl přijat. Na rok tedy šel na ekonomii, poté se na historii konečně dostal. Byl spíš uzavřený, rád hrál šachy, učil se tak, aby věci poznával do hloubky, ne aby jen oslnil u zkoušek.

Velkým zážitkem pro něj byly dvě cesty do zahraničí. V roce 1967 jel na brigádu do Sovětského svazu, kde pracoval na stavbě slepičí farmy. Zde také viděl obrovskou zaostalost. Druhým cílem se staly francouzské vinice, kde Jan sbíral hrozny. Byl nadšen z pohostinnosti Francouzů i z jejich stylu života.

Po 21. srpnu 1968 jezdil často do Prahy, mluvil se sovětskými vojáky, fotil a zapojoval se do politických debat. Do poslední chvíle studoval, pracoval na seminární práci, na podzim ´68 úspěšně složil dvě zkoušky.

„Velké myšlenky je třeba nejen mít, ale je třeba je umět vyslovit a prosadit.“

Dlouho uvažoval o různých výrazech protestu proti naší politické situaci. Nedokázal se smířit s tím, že lidé přijmou současný stav bez hlesu. Navrhoval obsadit budovu Československého rozhlasu a vysílat zprávu za zrušení cenzury. Tehdejší studentský představitel jí ale nedával příliš velký význam, proto se Palach rozhodl jednat radikálněji.

15. ledna 1969 se účastnil pohřbu svého strýce ve Všetatech a druhý den ráno odjel do Prahy, kde na koleji napsal svých posledních pět dopisů, kde žádá okamžité zrušení cenzury, zákaz rozšiřování Zpráv (noviny okupantů) a odvolání kolaborujících politiků. Pod rampou Národního muzea se kolem půl třetí odpoledne zapálil. Ačkoliv ho chtělo několik lidí zachránit, nepodařilo se jim to. Popáleniny byly rozsáhlé a Palach o tři dny později zemřel.

Chtěl apelovat na celou společnost, která se pomalu smiřovala s politickou situací. Chtěl probudit lid z letargie a otupělosti. Podle mě nejde o zoufalou sebevraždu, kde zemřel nemocný nebo nevyrovnaný člověk. Myslím, že jde o člověka, který myslel dál, záleželo mu na naší zemi a nebyl lhostejný k podmínkám, jaké tu panovaly. Jeho čin je pro mě obětí nejvyšší. Bezprostředně po lednu ´69 se nestalo nic ohromujícího. Lidé žili na první pohled téměř stejně jako předtím. Až 20.výročí jeho smrti v lednu 1989 odstartovaly demonstrace, které otevřely dveře naší dnešní svobodě…

Zpracováno podle knihy Jan Palach ´69.