Taky máte rádi květen, protože v něm jsou dva státní svátky? Já tedy jo a zvlášť letos jsem si ho chtěl užít, protože následující dva roky budeme mít volno o víkendu a to nás zrovna moc nevytrhne. No nic, dneska jsem si nevzal aktovku jako obvykle a nešel do školy, ale vzbudil se písní Prosíme Tě, Pane, buď s námi celý den. Ostatní už byli na nohou.

Po vyčištění všech tlačítek jsem s ostatními pádil na snídani. Ani jsem si po modlitbě nestihl vzít rohlík, když mi rvali do ruky udici. Prý nakrmte se s kamarádem navzájem jako při lovení rybiček. Poté, co jsem se odmarmeládovával, jsem se zaposlouchal do slovíčka na den. Lukáš a Eliška nás vybízeli, abychom se stali pokornými a snažili se být pozorní k druhým.

Dopolední program začínal celkem na víně. Pardón. Nevinně. Připomínali jsme si egyptské rány a podstatnou část dne jsme směli pít pouze vodu. Prý abychom si jí vážili, protože Egypťanům se všechna proměnila v krev. Ti museli mít ale žízeň!

Pak nás čekaly žáby. Poschovávali jsme se po klášteře, někdo začal kvákat a postupně chytat ostatní. Naštěstí mě nikdo nezapikal, protože jsem byl strašně nenápadný na krku. Ani nevím koho. :-)

Pozor, pozor, komáři útočí. To byla švanda. Následně jsme odhmyzovávali naši zem. Dále nás čekala ochrana stád skotu. A taky útok na cizí. Týmy se snažily, až jsme se dosnažili k šesté ráně. V jídelně to vypadalo jak po boji. Měli jsme vředy a učili se ošetřovat zraněná kolena.

Náramně se mi líbila připomínka krupobití. Protože naostro to fakt nebyla sranda. My jsme jako slabý odvar měli proběhnout palebným polem, kde nás trefovali vedoucí. A nejlepčejší bylo, že jsme si to pak vyměnili a nikoho z nich (možná až na Lídu) nepustili do cíle. :-)

Pak přišly kobylky. No fuj, oni po nás chtěli, abychom je jedli! To si dělají srandu, ne? To bych nikdy nepozřel. Fuj. A oni si je fakt někteří nejmenovaní jedinci vzali! Já je nechápu...

Potom jsem si zavázal objektiv šátkem měl jsem podél provazu najít cestu k cíli. V naprosté tichosti (to bych zíral, kdybych neměl ten šátek) jsme byli odvedeni na neznámé místo a pak opět začali koukat. My tam nebyli všichni! Ale proč? Trvalo nám, než jsme si uvědomili, že my jsme prvorození a někde vedle jsou snad neprvorození. A byli jsme vděční, že se nás netýkala poslední rána. A taky za to, že máme skvělé sourozence, i když se navzájem někdy škádlíme.

A tímto bych zakončil povídání o pátečním dopoledni. Ale ty kobylky byly nejhorší... :-)