Poslední den v měsíci lednu jsme pomáhali s karnevalem, který je již tradicí. Opět byl ve Spolkovém domě v Chrudimi.

Tématem letošního karnevalu byli agenti a ne jen tak ledajací. Karneval začal tím, že se vedení agentů sešlo a měli splnit nelehký úkol. Někdo se totiž snažil ukrást Slunce. První světla v sále zablikala a hrozilo, že nám někdo Slunce opravdu ukradne, což pro nás bylo nepředstavitelné. Toto všechno nám mohla prozradit první úvodní scénka.

V druhé scénce byly dětem rozdány jejich osobní karty, do kterých měly za úkol získávat souřadnice, podle kterých jsme chtěli zločince dopadnout. Následně byly děti vyslány na stanoviště, kterých bylo celkem 11. Na každém stanovišti měly splnit nějaký úkol a poté vždy nějakým originálním způsobem losovat o souřadnici.

Všichni jsme pak dohromady dávali před pódiem souřadnice, které jsme získali. Ne všechny ale byly správné. Postupně jsme tak odkrývali políčka a doufali, že pod nimi budou indicie, a ne bomby. Pokud bychom totiž 3x strefili bombu, byli bychom rozprášeni.

Získali jsme 10 indicií, které nám měly napovědět, kde se zloděj skrývá. Pak ho už jen stačilo dopadnout, ale to ještě nevíme, jestli se podaří… Indicie, které jsme získali, byly: Marie, Petra, zrcadlo, deštník, čepice, vstup, bar, lístek, pomoc, vaše štědrost (=příspěvek). Tušíte už, kde se mohl zloděj Slunce skrývat? Pokud si myslíte, že na záchodě (jak některé děti napadlo), protože je tam i zrcadlo i vstup, není to správně. Správnou odpovědí je … šatna! Všechny tyto indicie na ni ukazují. V šatně byla po celou dobu paní Maruška Martinková i paní Petra Pudilová; v šatně jste si mohli odložit deštník i čepici, mohli se upravit před zrcadlem; také vám zde ochotné šatnářky pomohly a mohli jste zde přispět na organizaci večera.
Poté jsme se všichni vydali do šatny za mohutného jásotu a řevu. V čele našeho průvodu šli hlavní členové naší agentské party, pak všichni další důležití členové, bez kterých bychom zloděje prostě nevypátrali (=děti :)).

Nebylo to ale tak snadné, protože paní šatnářky nám moc nevěřily a nechtěly nás hned pustit do šatny, aby naše zásahová služba mohla provést důležitou akci – nalezení pachatele. Hluboký hlas jednoho člena zásahové jednotky však šatnářky přemluvil a my jsme mohli konečně vtrhnout do šatny. Dlouho nikdo nic neviděl, pouze slyšel výkřiky typu „Čistý!!!“, „Čistý!!!“, „Krej mě, jdu dál.“.

Pak už to šlo všechno rychle. Zásahovka zloděje vyhodila před děti, následovalo prohledání, nasazení pout a dovedení na pódium, kde jsme žádali vysvětlení, proč se vlastně zloděj snažil ukrást Slunce.

Zločinec se po pár drsných ranách za oponou vzpamatoval a upřímně se omluvil. Jelikož bychom jako křesťané měli umět odpouštět a dávat lidem nové a nové šance, i my jsme zločinci odpustili a nechali ho se s námi radovat a tancovat.